Znělo to jako zajímavý nápad. “Co takhle vyrazit na nějakou víkendovku?”, zeptala se mě kamarádka Bára a já jsem nejdřív vůbec netušila, o čem mluví. Vzhledem k tomu, že trávím svůj volný čas naprosto přízemními činnostmi, čtu knížky nebo chodím po nákupech či kavárnách, moje neznalost mě snad částečně omlouvala. “No, víkendovka je akce, která se koná přes víkend a obvykle má nějaké bohulibé naplnění, například můžeš sázet stromky nebo čistit les a i jinak pomáhat přírodě.” “Aha, tak to by teda znamenalo fyzicky pracovat?”, nejdřív jsem se musela ubezpečit, že slyším dobře.

     Ne, ve skutečnosti mě to docela lákalo, ale nemohla jsem přece od začátku nasadit laťku příliš vysoko. Přece jen je lepší nechat se trochu zasvětit do problému. Kamarádka už naštěstí věděla, že s mojí nechutí k práci a ke zkoušení něčeho nového to není tak horké. Nakonec jsme se rozhodly, že začneme zvolna a vybraly jsme nadějně nazvanou “jeřabinovou” akci. Podle propozic, které ke mně docházely zprostředkovaně a vcelku kuse, zněl účel víkendu velice slibně - možná se i něco naučím!! Cosi natrháme, zpracujeme to a ještě si to možná budeme moct i odvést, no paráda. Po pravdě řečeno, po prázdninách, kdy jsem se zahlcena úrodou probírala neúnavně hromadou osvědčených receptů na zavařování a na sklonku léta jsem začala první shnilé výrobky vyhazovat, jsem nad sebou pomalu lámala hůl. A také tu byla jedna další maličkost, která mi málem unikla. Víkendovka se má konat na farmě PermaLotu, jakési zvláštní formy zemědělského hospodaření. Co by to mohlo znamenat? Bylo rozhodnuto, přislíbily jsme svou účast a já doufala, že se to třeba dozvím.

     Tak tohle všechno se událo někdy po polovině září. Fakt je, že už tehdy rtuť teploměru povážlivě klesala pod obvyklou úroveň a já jsem nedůvtipně doufala, že se to třeba ještě zlomí. No, pravda je, že se to zlomilo, ale jinam, než jsem očekávala. Byla totiž čím dál tím větší zima. Příroda si letos opravdu vybrala své rozmary snad na několik let dopředu, a mrazy v září to prozatím završovaly. My se však rozhodly necouvnout. Ještě když jsem se v pondělí před osudným pátkem ráno choulila do teplé bundy a rukavice jsem nesundávala ani při marném pokusu udržet se v přecpané tramvaji, mi to nedocvaklo. Taková malá poznámečka v papíru staženém z internetu. Spát budeme v teepee...

     V pátek od rána pršelo a tak jsme pro jistotu ještě cestou přikoupily úžasné igelitové pláštěnky. V plánu byla návštěva romantického hradu Bouzova, nedaleké dominanty krajiny. Jak auto prořezávalo lehkou mlhu a hustý déšť, padaly mi na mysl lehké pochyby o našem následném počínání. Bude vůbec možné to přežít (ve zdraví)? Jelikož na Bouzově bylo kromě několika absolutně vyděšených a ve větru povlávajících svatebčanů liduprázdno a zavřeno, časový náskok se podstatně navyšoval. Nebylo nač čekat, stoupaly jsme po slepé silničce plné spadaného žlutého listí na kopec ke Svojanovu. A také mi nepřišlo kuriózní, že na tak zapadlé komunikaci jedeme celou cestu za vzdouvajícím se trabantem, což bylo celkem v pohodě, ani že směrem opačným nás minula modrá dodávka, jejíž řidič na nás chápavě mávnul. Ano, skutečně, byl to on, domácí pán Max, který právě odjížděl vyzvednout vedoucího Romana do Mohelnice. To jsme se dozvěděly až posléze... Byla tu tedy slabá hodinka a půl vhodná k průzkumu terénu. Já, jakožto přírodním životem nepostižená, jsem to podle Bářiných slov snášela mnohem lépe, než ona, kovaná skautka. No, co. Stojí tu nějaké velké stany, polní kuchyně, neidentifikovatelné zemljanky pro úschovu čehosi a hlavně spousta jabloní a černý jeřábů, neboli arónií.

     Vskutku, vše totiž obklopoval veliký sad, pozůstatek předchozích snah místního družstva o velkopěstování odolných odrůd těchto plodin. Vypadalo to opuštěně a poměrně bezútěšně, ale naděje překoná i větší pochybnosti. Snad to tu nějak zabydlíme! Zanedlouho dorazila třetí účastnice, Janka z Olomouce. Dali jsme se do vzájemného sdělování pocitů a zkušeností a čas ubíhal. Konečně přijelo auto a z něj se k nám pod nánosem krabic přibližovali 2 muži. Světlovlasý hubený Max, se širokým úsměvem a současně starostlivou vráskou označující čelo. Tak jsem se seznámily s dánským světoběžníkem, který na svých cestách narazil na Česko zrovna v okamžiku, kdy pocítil první nutkání troch u se usadit. Za sebou měl studia human & social ecology, což si netroufám přeložit do češtiny ani tak kostrbatě, jak bych to snad svedla. Jé, málem bych zapomněla, že Max mluvil jen anglicky, tak konverzace byla do značné míry předurčená. Víceméně holé věty, ale všichni jsme se snažili sdělit, co jsme zvládli. Rozesmátý Roman nám hned vysvětloval, jak se s Maxem seznámil (na táboře) a jak si představuje průběh akce (moc nevěděl).

     Bylo nutné zajet do vsi ke studni pro vodu. Ještě dneska se usmívám naší původní domněnce, že je to v pohodě, jeden barel nám na víkend vydrží. Hahaha, bylo jich víc než 5. Cestou zpět jsme navedli správně ještě tři gymnazistky z Kyjova a v podvečer už za tmy dorazily konečně Romanova a Maxova přítelkyně, Helča a Radka. Ta se jako správná paní domu, totiž jabloňového sadu a přilehlého okolí, dala ihned do organizování uvaření večeře. Musím říct, že nebýt Radky a jejího věčně usměvavého obličeje a optimistického pohledu, snad jsme tam doopravdy skončili jako vyhladovělé a zmrzlé divoké šelmy...Večer už se v teepee konečně podařilo sestavit systém komínu od kamen a lapače vody, oboje z nekompatibilních materiálů tak, že nic nehrozilo bezprostředním vznícením a i ostrá poživatina tekutého složení nám vlila optimismus do žil. V kroužku jsme se představovali, něco napověděla o každém z účastníků odpověď na otázku po našich očekáváních. Většina z přítomných (bylo nás 7 holek a Roman) se na tuhle víkendovku vydala z podnětu jakýchsi letáků vložených do rozličných časopisů či nalepených na školní nástěnky. Vida, i v době elektronických technologií zafungoval klasický papír! Holky z Kyjova vyrazily na zkušenou, všichni jsme se shodly na zájmu o PermaLot a také o zpracování oněch jeřabin. Já osobně jsem nezakrývala svou nezkušenost a konzumní způsob života. Nikdo mě nekamenoval, vypadalo to, že nejsem totální outsider. Den nás všechny vyčerpal, šlo se brzy spát. Tedy spát... Mně byla zima snad celou noc, nepamatuju se, že bych spala. Jenže ráno se ukázalo, že jsem docela odpočinutá, naštěstí. V mém batohu už nebylo žádné oblečení, takže odpadlo ranní nepříjemné rozhodování “tak co si dnes obléknu”. Prostě VŠECHNO jsem nosila celé tři dny. Proto mě v neděli odpoledne před odjezdem pobavila Maxova hláška, že jsem ve skutečnosti nějaká menší, než si myslel. No jo, když jsem měla místo 4 svetrů a 2 kalhot jen prosté jednovrstvé oblečení. Ale zpátky do sobotního rána. Po snídani se rapidně zvýšil počet účastníků. Svojanov coby “konec světa” zafungoval skvěle, několik lidí uvízlo na cestě. Z Prahy a Ostravy doputovaly Grétka a Eliška, přijel Cejvík s Pájou a během odpoledne přibyli ještě Hanka s Galimírem. Dopoledne se trhalo ovoce, já se účastnila práce v kuchyni, pečení chleba a krájení zeleniny k obědu. Všude kolem nás se zase rozpršelo, takže jsem termoregulovala teplotu i obalením celého těla slušivým igelitem. Došlo i na přednášku o PermaLotu. Jde v podstatě o jinou filozofii pěstování plodin. Ne intenzivně a s pomocí chemického hnojení, ale s pomocí přírodních zákonitostí a využitím všech vedlejších produktů přirozenou cestou. Max má do budoucna velké plány, organizuje i mezinárodní letní tábory, zatím jsou však s Radkou odhodláni tvrdě v PermaLotu pracovat sami. Hledají nadšené pracanty, které by zaujala jejich snaha. Plánují postavit moštárnu, vzdělávací centrum, přidruženou výrobu jablečných produktů, a řadu dalších věcí, v centru jejich zájmu je stavba vlastního ekodomu. Ten bude stát nedaleko posledních jeřábů. Jeho náklady by neměly přesáhnout 25 tisíc korun!! a bude v něm možné bydlet celoročně. Pomalu mi docházelo, že tohle všechno kolem není žádná extrémní posedlost žít za každou cenu jako v pravěku, ale vědecky promyšlená strategie nalézání náhradních zdrojů a prostředků pro život. Co bylo ale na tom všem nejsympatičtější, byla Maxova starost o vymírající středomoravskou (potažmo jakoukoli) vesničku. Zajímá se o historii Svojanova, sestavil tabulku úbytku obyvatelstva a pokouší se vnést do zapomenuté obce nový vítr. Na místním úřadě má v kanceláři internet, snaží se obnovovat zanedbané okolí a přivést do vesnice nové obyvatele i pracovní příležitosti. Zaujalo mě, jak po celou dobu diskuze Maxe i Radku zajímaly naše postřehy a názory. Někdo se vyslovil hned, někdo si prozatím své postřehy nechával pro sebe. Komunikace však rozhodně byla otevřená a vstřícná. Zbytek odpoledne uběhl velmi rychle, neustávající déšť vyhnal poslední česače ze sadu a pod plachtou stanu jsme pomáhali vyrábět šuplíčky do sušičky ovoce, kterou bude vyhřívat, považte, jabloňové dřevo. Už takhle to zní úžasně. Bára s Maxem mezitím odvezli načesaná jablka do moštárny. A teď pozor. Ti vnímavější z vás už možná tuší. Ano, čerstvě upečený chléb, samá zelenina, k obědu byly výborné fazole, kolem hromady jablek a mošt na cestě. Jo, jo, večer byl pro nejednoho z nás skutečně krušný. Teepee se už trochu lépe zateplilo a já po počátečním nadšení z darů přírody pocítila jakousi těžkost, tentokrát ne v nohách. Když už jsem se nemohla takřka hnout, donutil mě pud sebezáchovy usednout a sledovat dění jen zprostředkovaně. Poslední aktivitu jsem byla nucena projevit při hledání místa na spaní. Nakonec se přesunem několika těžkých kusů dřev a vysunutím Báry na holou zem, podařilo neuvěřitelné. Ano, všichni měli kde spát. A v neděli? Nikomu se nechtělo vstávat, takže snídani musela udělat pro všechny zase Radka. Ach jo, přece jen nám aklimatizace trvala nějak dlouho. Hned nato první účastníci opouštěli osadu, teda spíš opouštěly. Dívky z Kyjova musely narychlo balit, překvapil je aktivní tatínek jedné z nich. Stejně tak musela další část spěchat na autobus po jedenácté. Tak jsme zůstali okleštěni, nicméně v příjemné pohodě jsme vyrazili na slíbenou procházku po hospodářství PermaLotu. Viděli jsme naroubované jabloně, kamennou pyramidu pro vyhřívání ještěrek (přirozený predátor hmyzu), sem tam salát uprostřed sadu. Dorazili jsme až do Maxovy kanceláře a vesnicí nahoru k malému přírodnímu jezírku vytvořenému z bývalé hasičské nádrže. Cestou vesnicí jsem měla trochu nepříjemný pocit. Ano, Max určitě dělá pro vesnici daleko víc než “místní”, ale není tu pro mnohé persona grata. A my asi nějací podobní šílenci, že?

     Po obědě, kde nás bylo už jen šest, když nepočítám bystrou a všudypřítomnou Kočku, bylo rozhodnuto. Zůstaneme a po zbytek odpoledne budeme ještě něco dělat. Konečně jsem se dostala ke slíbenému trhání jablek. Docela nám šla práce od ruky, jen poznat rozdíl mezi jabkem, které bych si v obchodě koupila a které už ne, mi činilo trochu potíže. Odjížděly jsme po půl páté, unavené, ale alespoň v mém případě spokojené. Byla jsem moc ráda, že takoví lidé jako Max s Radkou existují a že jsem je mohla poznat. V autě s námi byla odvezena i místní kronika, kterou se Bára, coby čerstvě promovaná restaurátorka knih, pokusí trochu vylepšit. Takže, těšte se, určitě se ještě uvidíme a možná i s některými z vás a třeba už o nadcházejícím víkendu. To ale budu muset urychleně překonat ataku mé akutní bronchitidy...

Jana Rezková

17. 12. 2005 11:03

Stěhování

Brontonoviny najdete na nové adrese [jester.brontosaurus.cz]

18. 02. 2003 11:03

Ahoj :-)

Na Brontonoviny nějak nezbývám moc času, tak jsem se rozhodl že se budu raději víc věnovat jiným věcem. Brontonoviny teď zastupuje rubrika Živě na oficialních brontosauřích stránkách, kam můžete posílat vaše příspěvky. [Brontonoviny]

28. 12. 2002 07:55
Mnoho zdraví a radosti v roce 2003, v předvečer Mezinárodního dne biologické rozmanitosti přeji všem, kteří z pozice politické, profesionální a dobrovolné přispívají k zachování přírodního dědictví nejen hl. m. Prahy, ale i k osvětě dětí a veřejnosti k pozitivnímu vztahu k prostředí svého města a přírody naší Modré planety. [Pavel Jeřábek a ZČ HB Kandík]

20. 12. 2002 12:23
Přeji všem do nového roku hodně štěstí a lásky [Cejvik]

16. 12. 2002 15:07
Na vlnách Českého rozhlasu Olomouc jsem zaslechl Romana Hakena (ZČ HB Žirafa a nejen bývalý radní) mluviti ke kauze tržnice v Olomouci [Brontonoviny]