18.-20. října, zámek Kuks

ČEKÁNÍ DO TMY (Slepecká víkendovka)

Opět tu pro vás mám vyprávění jedné z účastnic této akce. Prosím však případné náhodné nové čtenáře, aby text brali s velkou rezervou. Mohu vám zaručit, že se žádnému z účastníků nic vážného nestalo a popisované etické chování se nemusí shodovat s původními myšlenkami Hnutí Brontosaurus. Následující text však dokazuje především nabízenou pestrost akcí.

„Mamíí, já to bez tý víkendovky opravdu nepřežiju, vždyť se doma zblázním.No táák. Pusť mě! Prosím!!“ „Neodmlouvej, nikam nepudeš.“ Další den ráno: „Mamíí, já tam vážně chci jet. Proč mě nechceš pustit?!“ Nebohá mamča s černými kruhy pod očima: „Tak si tam teda jeď. Ale to je naposled!“ „Juchů! Díky! Mlask!“ (pusinka) „Neoblizuj mě! Člověk, aby si ten make-up patlal znova a znova, jak u blbých.“ Takhle nějak začaly mé 3 kouzelné dny.

Než jsem stihla sbalit své sakypaky, zadrnčel zvonek.Evča. Do školy letíme v pracovním na víkendovku. Vtrhneme do dveří označených II.C, první řady se jako obvykle leknou a vyjeveně se po nás koukají. Usedneme a v klidu a míru přežíváme hodinu za hodinou. Přineseme třídnímu Pepíčkovi omluvenku, aby nás pustil 10min. před koncem vyučování. Vyprávíme mu o chystané akci poslepu. Pepíček je z nás tak nadšený, že zapomene Evči podepsat omluvný list. Vracíme se do našich lavic a otupěle pozorujeme všeliké ksichtíky našich profesorů. A pak… konečně odbije kýžená 13á hodina. Sprintem běžíme ze schodů, div se nezabijeme. Evča mě čeká před školou, kde pro ni má přijet autem děda s mamkou.

Má sprinterská cesta domů pro věci v rozpadajících se cuklích po bahně a zpátky ke škole s pěti zavazadly byla strastiplná. Nakonec vše dopadlo dobře. Evču s dědečkem jsem stihla a odjeli jsme na vlakové nádraží. Po menších opletačkách s městskou policií (mimochodem doteď nevím, jestli Evčinému dědečkovi ten řidičák opravdu vzali nebo ne) jsme šťastně dorazily do vlakové haly. Po 5min. se přivlekli ostatní členové naší výpravy (Zdeňa, Marki, Janča, Pája). Koupíme jízdenky a pádíme na vlak.

Ve vlaku naše sportovní nálada neklesá. Naopak…teprve tam se to rozproudilo. Hrajeme žužu, létající balón, bumbrlíka se zelím, holky nabízejí už značně ušmudlané zelí okolním kupečkům, zatímco se Evka pokouší uklidnit nervózní cestující oprsklou frází: „Chtěla bych vás upozornit na neklesající počet chovanců z opavského psychiatrického ústavu v prostorách vlaku, zachovejte prosím klid.“ Cestující už jen vystrašeně hledí z kupéček do chodbičky na závody o jedné noze probíhající v plném proudu. Konečně jsme se unavili a zapadli zpět do kupéčka. Někdo píše SMS, někdo požírá své i cizí zásoby, jiný se zas učí a já cvičím jógu. Jako na potvoru mě průvodčí přistihl při té nejméně vhodné poloze. No nic. Jede se dál. Asi tak v Pardubicích, poté co jsem vytáhla mobil obalený záhadným žlutým slizem, jsem zjistila, že se mi v tašce rozmáčkly vajíčka. Evča mě uklidnila, že prý i ona žádné vajco nemá a vše se vrátilo do klidné večerní atmosféry - vláček ujížděl, vzadu ve vagónu nám krásně zpíval a hrál na kytaru jakýsi klučina, Markétka mu čile upíjela z flašky burčáku.

Je 20.50 a my dorážíme na místo (Žíreč). Stmívá se a všichni píšou s dětskou důvěřivostí své jindy tajné údaje (RČ, ..) šerem zahalené osobě (Eman), aby se z nich rázem stali boháči s několika tisíci supími dolary. Penízky se však v kapsách účastníků neklidně vrtěly, a tak nás Olga a Vlaďka pozvaly do „Casina“ na ruletu. Jedněm štěstí přálo, druzí měli hluboko do kapsy a ti třetí se dokonce zadlužili (např.já). Dále následovaly dostihy, potom jsme se stavili do „krčmy“, takže peníze z nás každou minutu padaly jak z oslíka otřes se. Oškubali nás, mizerové! A podle přísloví „bez peněz do hospody nelez“ jsme zůstali venku a nezodpovědně jsme nechali pomaloučku omrzat naše veškeré končetiny. Nedůvěřivě jsme hleděli na organizátory, co na nás zase chystají. „Táák a teď si na sebe oblečte všechny svoje věci.“

V životě jsem neplnila rozkaz s větší radostí a elánem. Tichý pustý palouček se najednou proměnil v předváděcí molo. Taková čepička z kalhotek. Komu by se nelíbila? A že si někdo stěžoval na neprodyšnost slipů na dvou vrstvách kalhot? Kdo by si takového bručouna všímal. S ponožkami to zas tak strašně nedopadlo….až na mě. 6 párů bylo přeci jen moc. Po zdlouhavé oblíkací proceduře došlo k tomu hlavnímu. „Sexu“. Nevím, proč se ta hra tak jmenovala, zas tak odvážné to nebylo. Jen jsme se navzájem svlíkali, střídali polohu na koníčka s grupáčem a ještě někteří stihli pomluvit moraváčtinu. „No tuhle jsem se dozvěděl, že moraváci věšejí na vánoční stromek baňky. Prostě nemaj vánoční ozdoby. Normálně! Chápeš to?! Oni si tam snad věšej zkumavky či co.“ Řekl Eman. Jiný z účastníků odpověděl: „Nóó to jóó. Nebo ty jejich štrample!“

Hra stále pokračovala. Holky s holkami, kluci s kluky, holky s kluky, jak kdo chtěl. Tímhle způsobem jsme se dostali k překupníkům drog (Olga, Vlaďka). Dali jsme si pár šňupů mariánky a koksu, vzali si trochu do zásoby a odpochodovali jsme k „očnímu“. Tam jsme nevěřili svým očím. Doktoři (Olga, Vlaďka, Eman) u nás našli dosud neobjevené oční choroby. „Prý vidí na tom obrázku nějaké hodinky. Slyšíš to Olgo? Jak si někdo může splést hodinky se židlí!“ „Hmmm, na to si posvítíme.“ Načež nám ti tři povedení doktoři počali zuřivě blikat kapesní baterkou do očí. Ani jsme se nenadáli a hned nám nakázali nasadit si klapky na oči a vedli nás do „léčebny“ (zámek Kuks). Nikdo z nás neviděl do čeho jdeme. A to do slova. Těsně před léčebnou nám doktoři nezištně utekli (beztak někde do hospody). Jen nám napověděli, že nás jakýsi pípající majáček dovede k cíli. Co teď? Vynořilo se z mých značně zpožděných myšlenkových pochodů. Majáček s tím svým pípáním by uslyšeli leda tak mravenci. Natož já, proslulá svou hluchotou. Každou chvíli se ozvalo šplouchnutí vody z kaluží a zasakrování některého z účastníků, což mi nahradilo majáček. Vymetla jsem sice tím pádem veškeré kaluže v okolí, ale zato jsem se šťastně dostavila před vchod léčebny.

Vydáváme se na obhlídku Kuksu poslepu. Mé nárazy a karamboly ani nebudu vyjmenovávat. Možná stojí za zmínku setkání mých čelistí s tvrdými zámeckými dveřmi zrovna, když jsem se chtěla zeptat, kde to jsem. Největší problém jsem měla s WC. Jelikož jsem nemohla najít splachovadlo (drátek na nádrži ve výšce 2m), pokoušela jsem se navázat hovor s dalším slepcem sedícím na WC. Drátek potvora nešel nahmatat a po 10min. se situace stávala stále trapnější. Nešťastný soused mi začal popisovat části nádrže od WC a společnými silami jsme nakonec můj výtvor na dně mísy spláchli. Po tomto výkonu jsem se tak unavila, že jsem překlopýtala přes nespočetně lidí zachumlaných v spacáku a slepeckého psa, nahmatala svůj spacák, nasoukala se do něho a tvrdě usnula.

Po ránu už to bylo lepší. Tma pro mne začala nabývat nových rozměrů. Vytvořil se přede mnou svět tvarů, zvuků a vůní. Ještě nikdy jsem takové vjemy svými smysly tak intenzívně nevnímala. Všimla jsem si, jak bariéra mezi lidmi rázem padá, když na sebe nevidí, musí si pomáhat a navigovat se. Nikdo mezi účastníky nedělal rozdíly, jak kdo vypadá, nebo jak se chová. Prostě to nikdo neviděl. Na chvíli jsem si přála být jedním z organizátorů a podívat se na ten kolektiv lidí, kteří svět znenadání nemohou posuzovat zrakem a jsou nuceni k tomu využít svých ostatních zanedbaných smyslů. Snídaně proběhla ve veselé náladě, hledaly se chleby s rybičkami, sem tam někdo někomu ponořil ruku do jídla či pití. Jelikož se nám přes veškeré úsilí nepodařilo najít kastelána, aby nás zaměstnal, čekalo nás dopoledne plné méně či více drastických her. První na řadě byly „želvičky“, ono by to zas tak sado-maso nebylo, kdyby želvičky, přebíhající zpět na start nešlapaly po změti válejících se „Green peace“ s želvičkami. Pro odpočinek jsme si zahráli pár kol rybářů a rybiček a šlo se ven. Venku následoval skok odvahy. Samozřejmě opět s klapkami na očích. Zvláštní pocit, stát se na pár sekund letícím ptáčkem, roztáhnout ruky a poddat se zemské gravitaci. Pocit štěstí, důvěry, úzkosti, nadšení a kdoví čeho ještě. Popisovat dojmy ostatních si netroufám. Pak následovala prohlídka sklepů zámku - bez klapek na očích. Pár aktivnějších človíčků stihlo omrknout i 14 slavných soch hříchů a ctností. Po obědě se nám konečně podařilo splašit kastelána. Práce byla ve znamení červenožlutých barev, voňavá a slaďoučká - sbírání jablíček.

Před dubem za dubem, my si na tě počíháme
Před dubem za dubem, tam tě voškubem!

Sběr jablek však naší 4-členné skupince holek ( Evča, já, Kubuška, Orinka) sil neubral. Ani po nebezpečně dlouhé době (pro normálního homo sapiens) nás neomrzelo pobíhat po zámeckých zdech, zpívat Loupežnickou, Mašinku a dívat se na kouzla podzimu. Vžily jsme se do rolí loupežníků natolik, až jsme přepadly Martina a Pavla s kolečkem na jablka. Bohužel nám utekli. Škoda. Zrovna měla následovat smrt způsobem - Bongo Bongo. I zámecká zahrada nepřišla nazmar. Velmi dobře posloužila k Velké Pardubické a v sochách jsme uspokojili nejen své umělecké (fotografické) nadání, ale i své skryté vášně. U svačinky nás Olga, Vlaďka a Eman seznámili s děsivě vyhlížející celovečerní hrou. Ještě se nám ani svačinka nestihla usadit v našich strachy se klepajících žaludcích a už jsme se pokoušeli splnit poslepu první úkol. Z bazénku jsme nabírali do lžic vodu a odnášeli jsme ji k pípajícímu kelímku. Kolem kelímku se motali slepí zloduši. Kdo jim padl do rukou s tím zatřásli a nebožák aby si šel pro vodu znovu. Z vypjaté situace, jak donést co nejvíce vody a přitom nevrážet do ostatních, se vyklubalo řešení - náhle a nečekaně jsem se octla v bazénku. Olga musela jít se mnou pro nové oblečení, čímž se počet zloduchů snížil o 1/3. Kdežto Evča (ta šla se mnou) a já jsme tvořily mezi 15 účastníky pouhých 10%. Zloduši neměli šanci. Kelímek se stihl naplnit. Má účast pádem do bazénku nekončila.

Do půlnoci zbývalo ještě spoustu času. S temnem před očima jsme zápolili v hodu míčkem na cíl, v chytání míčku, odhadovali jsme čas a vzdálenost, poznával se čas na slepeckých hodinkách. Za zmršení úkolu zmršili zloduši tebe - usekli ti hnátu, vytrhli jazyk (ten v kebuli, ne ten v botě). Po večeři se začalo schylovat k velké bitvě. Zavládla válečná atmosféra. Bojovníci si nasazovali helmy (kus punčochy s přivázaným vejcem) a chystali meče (srolované noviny). Vypukl boj. Účastníci s klapkami na očích mají posledních pár sekund na pozhasínání všech svíček, které by napomáhaly vidícím zloduchům. Po zaznění signálu se začneme se zloduchy mydlit hlava nehlava, vajíčko sem, vajíčko tam. Někomu chybí ruka, někdo nemůže prozradit zda je zloduch či účastník, poněvadž mu vyškubli jazyk. Komu se rozbije vajíčko na hlavě umírá. Neodvratně se blíží konec účastníků. Tříísk! Křup! Poslední vejce, poslední účastník. Vyhrávají zloduši. Podsvětí se ovšem jen tak nedá. Účastníci vylézají ze záhrobí, odkrývají si klapky z očí a houfně se vrhají na zloduchy Ranami nikdo nešetří. Na řadě je zákeřný Eman. Křup. Hurá!! Vajíčko praská, ale kdo by se nad tím pozastavoval, bušíme do Emana vesele dál. Po zničení všech papírových mečů se nad ním slituje a necháme ho jít spinkat. Následujeme ho a za půl hodinky jsou všichni zakuklení ve spacácích. Chrrrrrr. Zase někdo chrápe. Šťastný to tvor. Ani se neslyší. Jdu spát. Chrrr….

V neděli si naposledy nasazujeme klapky na oči. Zámecká zahrada se promění v dráhu pro psí spřežení, zkoušíme sprintérské závody s vodičem na gumičce. No, zpočátku to mělo do sprintu daleko, spíše to vypadalo jak na opileckých závodech, ale po chvilce jsme si každý vybrousil svou techniku - běh lipicána (méně lichotivě běh splašené kozy), let (slepý klopýtal za sprintujícím vodičem). Biatlon - koňus hodus pokus - byla poslední hra naší ostravsko pardubické eskorty. V ničem nebyl problém, jen nasednout na „oře“, přikodrcat k pípající taštičce a hodit do ní pár kamínků - poslepu. Všichni to zvládli bez komplikací (aspoň jízdu ořmo), jen Evča se musela u taštičky prudce zastavit a předklonit a jen já musela zahučet před cílem dolů. Po skončení dovádění následovala prohlídka zámku. To už se však naše eskorta ubírala směrem domů. Postupem času jsme začali jeden po druhém podléhat zákeřné chorobě vzpominkus melancholikus. Léčili jsme se, jak jen to šlo. Řevem a zpěvem z okýnka, miss dlouhonožka - kdo dá nohy ze sedačky nejblíže ke stropu, psaním cancáčku.

V Olomouci přišel na návštěvu do kupé Cejvik a zapředl s jedním protivným spolusedícím debatu:
Cejvik (k holkám): „Mluví ten chlápek česky?“
Holky: „Jo, mluví. Vždyť jsme ho zdravily.“
Cejvik (k pánovi) : „Dobrý den. Mluvíte česky?“
Chlápek: „Proč bych nemluvil.To jako se mnou chceš diskutovat jo?
…….
V Hranicích n. M. si Cejvik vystoupil a nechal nás s už značně podrážděným spolusedícím samotné. Naštěstí, když jsem se s Cejvikem loučila, vykoukl ze sousedního kupé Náčelník.
„Čau, co tu děláš?“
„Ale, z Permalotu jedem“
„Pojďte k nám!“
„Ne, pojďte vy k nám“
Otevírá se mezivagónový prostor, jako první vypadává plyšový medvěd Péťa, za ním Pája, Katka a nakonec Náčelník. Jsme zachráněni. Zuřivý chlap nadává, a jen ať si pokračuje chlap jeden protivný. My jdeme na chodbičku. Konec dobrý, večeře dobrá, všechno dobré.

S trochou poezie na závěr:

Kdo chce zámek Kuks viděti,
Ten, jehož tělo energii vybít touží
A jeho duši pusto prázdno souží,
Nechť nalezne odvahu přijeti
Na tamní víkendovku další
Ať pořád doma nestraší.

A kapkou životní moudrosti:

Loučím se a přeji všem tvorečkům i netvorečkům nádherně pestrý život s klapkami na očích i bez nich, ale hlavně bez klapek na duši.

Pája - žabička

17. 12. 2005 11:03

Stěhování

Brontonoviny najdete na nové adrese [jester.brontosaurus.cz]

18. 02. 2003 11:03

Ahoj :-)

Na Brontonoviny nějak nezbývám moc času, tak jsem se rozhodl že se budu raději víc věnovat jiným věcem. Brontonoviny teď zastupuje rubrika Živě na oficialních brontosauřích stránkách, kam můžete posílat vaše příspěvky. [Brontonoviny]

28. 12. 2002 07:55
Mnoho zdraví a radosti v roce 2003, v předvečer Mezinárodního dne biologické rozmanitosti přeji všem, kteří z pozice politické, profesionální a dobrovolné přispívají k zachování přírodního dědictví nejen hl. m. Prahy, ale i k osvětě dětí a veřejnosti k pozitivnímu vztahu k prostředí svého města a přírody naší Modré planety. [Pavel Jeřábek a ZČ HB Kandík]

20. 12. 2002 12:23
Přeji všem do nového roku hodně štěstí a lásky [Cejvik]

16. 12. 2002 15:07
Na vlnách Českého rozhlasu Olomouc jsem zaslechl Romana Hakena (ZČ HB Žirafa a nejen bývalý radní) mluviti ke kauze tržnice v Olomouci [Brontonoviny]